V polovině prosince jsem měl šanci se vydat jako host na mou první svatbu v Číně. Očekávání byla poměrně velká, přeci jen jde o národ, co si na pompéznost a rituály hodně potrpí, navíc místním obyčejem je na svatbu plýtvat až neuvěřitelným množstvím peněz. Upřímně jsem se těšil a byl dost zvědavý.
První problém se projevil už zkraje, protože jsem si do Číny jaksi nevzal žádné sako, které já osobně považuji za naprosto esenciální oblečení na podobnou událost. Po obdržení pozvánky na svatbu tak začalo kolečko obíhání všech možných obchodů v Shenzhenu i Hong Kongu. Následováno bylo zděšením, že v těchto končinách na mou postavu jednoduše nic neseženu. Nakonec, den před obřadem, jsem se vypravil pěšky vyzvednout přítelkyni z práce a po cestě nakukoval zoufale do každého krámku s oblečením. Štěstí přálo a v jednom z posledních obchodů jsem našel něco použitelného a dokonce za rozumné peníze. Konečně jsem se tak mohl cítit v klidu, na svatbu přijdu řádně oblečen.
Nakonec se ukázalo, že veškeré snažení bylo zbytečné. Ale to předbíhám.
Kdo to měl vůbec svatbu? Spolužáci mé čínské přítelkyně ze střední školy, se kterými se už pár let ani neviděla, ale občas si píšou. I tento slabší kontakt stačil k pozvání a tak jsme se mohli vmísit mezi dalších cca 150 starých přátel, kolegů a členů rodiny účastnících se obřadu.
Datum svatby samozřejmě bylo vybráno s ohledem na lunární kalendář, čímž má být zaručeno šťastné manželství a také hezké počasí pro venkovní obřad. A skutečně, čekal nás nádherný slunečný den. Že by za těmi pověrami něco bylo?
Obřad se konal v masivním hotelovém komplexu, který zahrnoval i dlouhou písečnou pláž a nádherné výhledy na moře. Skutečně půvabné místo, zátoka plná lidí na windsurfech, průzračná voda, v létě nepochybně plné lidí a vysokých cen. V polovině prosince totálně vylidněné, zajišťující jen svatby a pár vánočních večírků. Navíc i lokalita byla dost z ruky, navigace nám totiž oznamovala cestu s MHD na 2.5 hodiny, na kterou navazovalo ještě 30 minut na půjčeném kole (to to mají v Číně pokročilé navigační aplikace, hmm).
Naštěstí jsme nebyli jediným párem bez auta či skútru (o odvaze v tomhle mumraji řídit ani nemluvě) a tak svatebčané najali autobus na svoz a rozvoz hostí. A že se jednalo o pěknou dvouhodinovou projížďku, slušně daleko za hranice Shenzhenu, kde město ustupuje a střídají se krásné hory, zátoky s dlouhými písečnými plážemi a obrovské přístavy plné kontejnerů.
Už při nastupování do autobusu jsem si říkal, že Číňané mají asi trochu jiné zvyky týkající se formálního oblečení na svatbu a na místě obřadu se mi to jen potvrdilo. S oblekem jsem tam byl za zástupce velmi minoritní skupinky, pokud pomineme ženicha a jeho eskadru svědků. Všude džíny, mikiny, občas záblesk svetru, na druhou stranu i čistě outdoorové oblečení a samozřejmostí bylo i pár hostů v něčem, co se až příliš podobalo teplákům.
Samotný obřad pak byla směs překvapivě kýčovitých momentů, jak okoukaných z amerických filmů. Fotky se svatebčany, samozřejmost. Malá travnatá plocha kousek od pláže a židle rozestavěné do půl kruhu, to se ještě dá. Foukání bublifuků na procházející novomanžele bylo už trochu zvláštní. Vrcholem ale bylo krájení dortu a rozlévání šampaňského.
Nejdříve se podívejme na šampaňské. Skleničky uspořádané do vysoké, asi 7 patrové pyramidy. Novomanželé přicházejí, berou již otevřenou láhev šampaňského a začínají nalévat pěkně od vrchu. Po 1/3 skleniček ale šampaňské dochází a tak rituál končí. Pyramida zůstává stát, nenaplněná, nikdo si jí dále nevšímá.
Přejděme tedy k dortu. Nádherná složitá konstrukce, růžová poleva, také aspoň 5 pater. Dvojice v rukách drží dlouhý nůž, jde se na první nakrojení. To s ohledem na výšku dortu vůči drobným novomanželů není úplně nejjednodušší, ale po chvíli se daří a dort je zdárně nakrojen. Ovšem překvapení, rituál opět končí, od dortu se odchází a zase si ho nikdo nevšímá.
Dort i skleničková pyramida tak byly na svatbě pouze na efekt a upřímně předpokládám, že oboje komplet z plastu.
Jaké jsou další podrobnosti čínské svatby? Dvojice nastávajících přichází spolu, žádné vedení otcem nevěsty. Na začátku oba přečtou oficiální úřední oddávající listinu, jinak žádný kněz, žádný zástupce města ani podobné úřední osoby. Místo toho jen energický moderátor. Potom následují normální sliby od obou novomanželů, nějaké historky od hlavního svědka a popřání štěstí od vysokoškolského učitele čínské filozofie. Tím hlavní obřad končí a už všichni spěchají do hlavního hotelového sálu na večeři.
V průběhu odpoledne se totiž značně ochladilo a studený vítr od moře tomu vůbec nepomáhal. Navíc v takovém počasí člověk mrznul pěknou chvíli. Jen si vezměte, na svatbu se přijíždí v 14:30, ale samotný obřad začíná až v 17:00. A to přesně v okamžiku, co se slunce schová za nejbližší horu a tím sebere poslední ždibec tepla.
Následuje tedy svatební hostina, poněkud rušená firemním vánočním večírkem odehrávajícím se za tenkou mezistěnou půlící velkou hotelovou halu. Protože se večeře podává systémem švédských stolů, opět se může projevit neschopnost místních obyvatel pochopit přirozený princip fronty. U hlavního stolu s pokrmy se totiž vytvoří dvě fronty z obou stran a poté, co se srazí uprostřed, nastává očekávaný zmatek, jak všichni mezi sebou kličkují s poloplnými talíři ve snaze naložit si kompletní večerní menu.
Pro mě tato večeře představovala klasické dobrodružství s čínskou kuchyní, aneb snaha najít si něco, co nemá nic společného s rybami a životem ve vodě celkově(osobní preference), a zároveň si najít jídlo, ve kterém bude více masa než kostí.
V průběhu večeře se také začaly promítat fotky, s jejichž pomocí a přispěním přítelkyně jsem si začal dávat dohromady celkový obrázek o pořádání čínské svatby. Aktuálně tomu rozumím následovně:
Začíná se oficiálním oddáním, to se děje u přepážky na úřadě, beze svědků a v normálním oblečení. Prostě si jedno odpoledne (samozřejmě též zvolené na základě lunárního kalendáře) zaskočíte k přepážce a jsou z vás manželé.
Následují dva velké svatební obřady, jednoho jsem se zúčastnil já, druhý, prý velmi podobný, proběhl o pár týdnů dříve v rodném městě ženicha.
A dopoledne před těmito velkými obřady se odehrají menší akce s nejbližší rodinou, právě tam přijdou na řadu tradiční čínské zvyky a kroje.
Mezi tyto obřady se vecpou čtyři různé focení novomanželů, včetně speciálního výletu na Filipíny, kam letí hromadně několik párů se skupinkou fotografů a každý pár to vyjde na 150 000 Kč!!
A když už jsme u těch peněz, zapomněl jsem zmínit svatební dar. Ten je pro všechny hosty vlastně daný předem, jedná se o červenou obálku naplněnou hotovostí. Pravidla slušnosti ukládají aspoň 500 Juanů za pár, navíc ideálně se dává částka začínající číslicí 6 nebo 8, ať mají novomanželé štěstí.
Na cestě zpět jsem pak už jen přemýšlel nad tou zbytečnou opulentností a směšnými zvyky, prováděnými jen na efekt. Přitom jsem s radostí vzpomínal na jinou svatbu v předloňském roce, která byla prostá, jednoduchá s grilovačkou a asi stokrát příjemnější než tohle falešné čínské divadlo.