Tentokrát mě služební cesta zavedla do Los Angeles, pro mnoho Čechů výlet snů. I já jsem se docela těšil, cestu jsem si naplánoval s 1,5 dnem volna v LA a už v předstihu jsem hledal, jak v tomto roztahaném městě navštívit alespoň pár z těch nejznámějších míst. To jsem ale ještě netušil, jak to nakonec dopadne.
Vše začíná u letu do LA. Našel jsem si pěkný přímý let z Hong Kongu s American Airlines, koho to zajímá, takováhle zpáteční letenka vyjde na 11 500 Kč. Sice představa 13 a 15 hodinového letu nebyla nejpříjemnější, ale uklidňoval jsem se vědomím, že jednoduše v HK nastoupím do letadla a za půl dne v klidu vystoupím v LA.
Omyl.
Na letišti v Hong Kongu mi bylo sděleno, že náš let se ruší. Letadlo American Airlines mířící do Hong Kongu z Dallasu totiž kvůli sopečnému prachu muselo přistát v Japonsku a nás tak nemá kdo odvézt do USA. Na řadu přišel boj o náhradní let.
Nejjednodušší řešení, let přes Taiwan, byl zcela zaplněn 12-člennou rodinou ve frontě přede mnou. Mě tak bylo nejprve nabídnuto kouzelné řešení, let s jedním přestupem v Londýně. Kombinace 13 a 11 hodinových letů kolem opačné poloviny světa na mě byla jednoduše moc a tak jsem nejprve pár vteřin jen nevěřícně koukal na paní za přepážkou. Cesta kolem celého světa v průběhu 5 dní sice zněla jako zajímavá historka do budoucna, ale pak se rozum vzpamatoval a tuhle pitomost zamítl.
V průběhu dalšího hledání mě paní zvládla vytočit ještě jednou věcí, nějak si totiž usmyslela, že na mezinárodní přestupy na Asijských letištích potřebuji lokální víza. Navíc se ani neobtěžovala zeptat, jestli například Češi skutečně potřebují vízum do Jižní Koreje(nepotřebují), ani se nepodívala na platnost mého čínského víza. A tak mi pro jistotu několik letů úplně zatajila.
Nakonec, po asi hodině vyjednávání a mého zběsilého hledání letů, které mi sama nenabídla, jsem byl vybaven letenkou do Pekingu. Tam jsem si měl počkat 13 hodin přes noc a následně nasednout na 11 hodinový let Air China do LA, kam bych přiletěl o 16 hodin později, než bylo původně v plánu.
První let do Pekingu byla nejprve nudná rutina, ale ke konci to začalo být zábavné díky nedaleko sedícímu Evropanovy. Ten do sebe v průběhu 3 hodinového letu neustále lil víno, načež se začal se všemi okolo kamarádit, i přes ostré pohledy své čínské manželky. A protože se jednalo o zaměstnance litevské ambasády v Pekingu, já si mohl vyslechnout i pár historek o nejmenovaném českém Europoslanci. Ach to cestování, zábava nekonečná.
Následujících 13 hodin pro mě už tak veselých nebylo. V Pekingu bylo v noci jen 5 stupňů, na letišti se netopilo (po ránu dokonce spustili studenou klimatizaci!) a já jsem se svým oblečením, připraveným na slunnou Kalifornii a horký Hong Kong, úplně nezapadal. Doufal jsem, že mi třeba pomůžou v American Airlines. Personál letiště v tu dobu byl doma v postelích, tak jsem nejprve zkusil Twitter a později i telefon (jeden hovor vyšel na krásných 950 Kč!). A i když se podpora AA snažila, nakonec nebyla schopná zajistit ani pitomý vstup do lounge Air China. Tak jsem jen s pár “sorry” zůstal v té zimě celou noc. Ani ráno nepřineslo dobré zprávy, protože mi na informacích bylo řečeno, že zástupci AA jsou jedině na check-inu a že na ně nemá nikdo telefonní číslo. Už kompletně odevzdaný jsem tak jen přešel na gate, čekajíc na můj let, zabalen do 2 triček, mikiny a deky.
Po návratu jsem zkusil napsat email AA, jestli třeba nebudou litovat naprosto mizerné služby a nulovou podporu zákazníkům, nějakou drobnou kompenzaci za 16 hodinové zpoždění a 13 hodin v zimě bych uvítal. No, takhle dlouhou a přitom naprosto prázdnou omluvu jsem ještě od nikoho nikdy nedostal.
Asi Vás nepřekvapí, že s American Airlines už v životě nehodlám nikam letět.
Přesuňme se ale do USA, kde už na nás čeká imigrační kontrola. Zdlouhavá, otravná, pitomě detailní imigrační kontrola, proti které je i ten vstup do Číny rychlým a klidným procesem.
Můj hotel byl v centru LA, jasnou volbou tak byla spolujízda, zde zastupovaná společnostmi Uber a Lyft. Do telefonu nasazuji neomezenou datovou simku amerického T-mobilu a už se těším, jak budu za 20 minut ubytován. Jenže ouha, něco nefunguje a rychlost připojení se plouží někde na dolní hranici technologie EDGE. Což pro aplikaci Lyft jednoduše nestačí. Začínám tedy směšně přebíhat mezi budovou letiště (kde je Wifi zdarma, jen pokud vám někdo z obsluhy vysvětlí, přes jaký speciální web se připojit) a hlavní silnicí (kde Vás bude řidič vyzvedávat). Sim karta se naschvál vzpamatuje, až když najedem na dálnici.
Až při letu zpátky do Hong Kongu zjišťuji, že s mojí simkou nikdy nic nebylo, to jen v LA se rozhodli, že na letišti budou mít nulové pokrytí signálem T-Mobilu…
Pro výstavu v LA se firma pochlapila a zaplatila nám ubytování ve čtyřhvězdičkovém JW Marriott, nějakých 6 500 Kč za noc. Z vnějšku i uvnitř nádherný hotel, pokoj prostorný, prostě trochu vyšší třída, než na co jsem zvyklí. Ale pak přišly drobnosti, například v pokoji nebyl ani kartáček a zubní pasta, za Wifi se muselo platit, snídaně byla za 600 Kč a pokojová služba ani nějak nezvládla doplnit zásobu čajových pytlíků. Trochu smutné, když komfort v JW Marriott je nižší než v průměrném asijském hotelu za 1/10 ceny.
Do LA jsem se tedy dostal s výrazným zpožděním, místo 1,5 dne volna jsem najednou měl jen pár hodin v pátek odpoledne. Všechny velké plány spláchnuty do záchoda, místo toho jsem si vyšel na procházku po centru LA. Ze začátku to bylo fajn, podíval jsem se na úchvatnou koncertní síň Walta Disneyho, nejstarší Mexickou uličku, Union station známou každému hráči GTA: SA a unikátní knihkupectví The Last Bookstore. Postupně jsem si ale začal všímat bezdomovců, nějaký se našel skoro na každém rohu a pokud se někde objevil travnatý palouček, ten byl bezdomovci obsypán. Znervózňovala mě především jedna sorta bezdomovců, ta stojící na ulici a na všechny okolo pořvávající náhodné bláboly. A zatímco v jiných koutech světa rád bloumám ulicemi až do noci, v LA jsem už lehce po osmé zalezlý v hotelu. Výprava do ulic v brzkých ranních hodinách se ukáže jako mnohem lepší volba, všude je příjemný klid a většina bezdomovců se ještě neprobudila.
Při návštěvě USA jsem si chtěl pořádně vyzkoušet místní kuchyni, vyhlédl jsem si tak velký “farmářský trh” a klasickou americkou jídelnu, ten typ známý všem z filmů a seriálů. Jídlo nakonec přesně odpovídalo mým poněkud stereotypním představám. Velké porce, vysoké ceny (300-400 Kč za snídani), poměrně kvalitní suroviny, ale celkově tak nějak bez výrazné chuti.
Plánem bylo vyzkoušet i rize americký fastfood a i když jsem v samotném centru nic pořádného nenašel, Google maps jich ukázalo několik hned ve vedlejší čtvrti. Ale už po pár set metrech od hotelu se zjevila zákeřná překážka, podchod pod dálnicí zaplněný stany s bezdomovci. Upřímně, nenašel jsem odvahu tímto stanovým městečkem projít. Místo fastfoodu tak padla volba na osvědčenou sámošku za rohem.
Tím můj čas v LA vypršel a mohl jsem se vydat zpět do Hong Kongu. Na letišti LAX (celkově nezajímavé a kvalitou podprůměrné) mě American Airlines zvládly zklamat ještě jednou, to když jejich automatické kiosky nezvládly vydat letenku, když letadlo odlétalo až následující kalendářní den. S odletem v 1 ráno si jejich systém jednoduše nedokázal poradit.
A mimochodem, jak u letu Los Angeles - Hong Kong, který létá jednou za 24 hodin, funguje seznam čekajících pasažérů??? Ach, American Airlines, nikdy víc.
Omlouvám se za celkově ubrečený tón tohoto příspěvku, ale snad to pár lidem ukáže, že cestování není vždy jen klídek a zábava. Příště to bude totální opak, popovídáme si o úžasném výletu do Tokya!!